Odvážný pohled na náboženství

Když jsem nedávno procházel společenskou místností v jednom vězení na středozápadu USA, zaslechl jsem, jak jeden z vězňů říká druhému znepokojeným a starostlivým hlasem: "Je ale ten Bo křesťan? Bude to program o křesťanství?"

To nebyl první takový rozhovor, který slýchávám v řadách posluchačů. Ve stále více institucích se setkávám s velmi úzkostlivým křesťanstvím, jakoby křesťané mohli náhle sejít na zcestí, pokud budou naslouchat staršímu pánovi, který je duchovně založený, ale hlásí se k jiné víře..

Čím by se tak dalo v našem bulletinu "the Good News" začít, abychom takové obavy nevyvolávali? Za prvé - mí drazí křesťanští bratři a sestry, křesťanská víra není zase tak křehká a slabá. Je naopak silná. Má ohromnou sílu. Očekává se od ní, že nás naplní velkou láskou, že se může dostat kdekoliv a přidružit se ke každému, kdo si přeje "jíst u Otcova stolu". Věřte mi, že naleznete muslimy, židy, hinduisty, buddhisty i původní indiány včetně celého zbytku lidstva za tímto stolem. Nekontrolují se tu žádné průkazky, rozhoduje pouze dobrá vůle ve vašich srdcích. Ježíš to řekl takto: "Mnozí přijdou ve jménu Ježíše, nazývajíce se křesťany, avšak nedejte se tím zmást. Ohlížejte se po těch, kteří konají práci stejnou jako můj Otec." Tou prací je míněno nakrmit hladové, obléci nahé, navštívit vězněné a nemocné, milovat své bližní jako sebe sama. "VŠICHNI jsou vítáni u stolu mého Otce."

Znovu tvrdím - je to mocná síla a nikoliv jen křehká identita, která může být pošpiněna nebo otřesena někým, kdo se hlásí k víře z jiné tradice. Zkuste si uvědomit, že je potenciálně nemožné být dobrým křesťanem a nebýt současně dobrým židem, muslimem, buddhistou, hinduistou atd. Během období vánoc, kdy má vyjít tato úvaha v tisku, pojďme přijmout podstatu a skutečnost, které jsou obsaženy v náboženství.

Náboženství - ještě než se rozdrobí na různá jména - se jednoduše týká dvou věcí. Každé klasické náboženství na této Zemi je jako mince se dvěma stranami. Je to vlastně jen vnitřní a vnější nauka. Ta vnitřní říká, že Boží síla je absolutně reálná. Je mimo jakoukoliv možnost ji limitovat a popsat, je svatá, mnohem větší než my a přitom tajemně sídlí uvnitř každého z nás. Od nás se očekává, že budeme trávit nějakou dobu ztišení a pokorní, abychom se mohli obrátit dovnitř a komunikovat s ní. Právě proto nám Ježíš říkal: "jdi a modli se v ústraní." Mojžíš vystoupal vzhůru na horu Sinaj, Mohamed odešel do temné jeskyně, Ježíš se odebral do pouště, Buddha usedl pod stromem v nehybnosti, američtí indiáni odchází do divočiny a usedají si do malého kruhu, nakresleného na zemi. Všechny tradice hovoří o soustředění se dovnitř, o samotě a v tichu, abychom mohli komunikovat s touto silou uvnitř nás. A toto je vnitřní nauka všech náboženství. Můžeme ji nazývat třeba přijímáním.

Vnější nauka je stejně tak prostá. Když vyjdeme ven z jeskyně, sejdeme dolů z hory, zpět z pouště, když povstaneme ze svého místa pod stromem a otevřeme své oči a stoupneme si nohama na zem, očekává se od nás, že budeme milovat a respektovat každou osobu, bytost, květinu, kámen, které nám život dá do cesty. Toto je vnější nauka každého velkého náboženství. Můžeme jí říkat společenství.

Přijímání a společenství. Už dříve jsem o nich psal, ale zdá se, že si je potřebujeme v této době znovu připomenout. Není takového náboženství, které by ve svém jádru neobsahovalo tyto dva principy. Ještě než se náboženství začnou od sebe nějakým způsobem odlišovat, všichni věřící jsou vyzýváni, aby se obrátili dovnitř k Božskému a pak ven, aby milovali své bližní jako sebe sama. Pokud neprojevujete tyto dva základní principy, nemůžete být v ničem skutečně dobří. A když je naopak projevujete, jste v základu dobří ve všech ohledech. A proto se uvolněte a těšte se z dokonalé prostoty vašeho náboženství. Jak vypadá vaše vlastní vyváženost mezi přijímáním a společenstvím ve vašem všedním životě?

Není žádné takové náboženství, které by bylo dobře praktikováno širokými masami lidí. A vždy tomu tak bylo. To proto nás Ježíš varoval před "širokou cestou vedoucí ke zničení" (cestou, kterou jde většina lidí) a před "úzkou cestou vedoucí ke spasení" (která se má stát naší skutečnou vírou). Když se ptali C.S.Lewise - považovaného za jednoho z největších křesťanských spisovatelů 20. stol, proč vždy kritizoval poměry v kostelech, odpověděl: "Já nemám nic proti křesťanství, jen bych chtěl potkat někoho, kdo to chce opravdu zkusit!"

Vy i já jsme vyzýváni, abychom si to ověřili. Týká se to hlavně období vánoc, kdy bychom se měli stát silnými, klidnými, laskavými tichými a skromnými následníky této Velké cesty. Nejedná se o žádné hlasité a hrdé prohlašování "Ježíš je tento a tamten", jeho jméno nemusí být provoláváno hlasy davů. Namísto abychom nahlas volali "Díky tobě, Ježíši," mohli bychom raději vyjádřit náš vděk tím, že se oddáme utěšování zarmoucených, pozvedávání chudých a pošlapaných, uchylování lidí bez domova, pečování o své bratry a sestry, kteří mají jinou víru, s respektem a láskou.

Na rozdíl od častého názoru, Ježíš po nás nikdy nežádal, abychom v jeho jménu útočili na jiné. Chce po nás, abychom milovali jiné tak, jako On miluje nás - bez toho, abychom se napřed tázali, zda mají být spaseni, zda jsou křesťany.

Představte si někoho, kdo nikdy neslyšel o křesťanství nebo Ježíši. Jediným prostředníkem jste pro něj jen vy. Co mu umožní hlubší a pozitivnější dojem o Ježíši a jeho chrámu - když jste agresivní a hlasití, útočící na něj naléhavě, aby jednal v Jeho jménu nebo když budete silní, klidní, tiší, laskaví, skromní a opravdově pečující o jeho blaho? Představte si, co by asi říkal své rodině poté, co se s vámi setkal:

"Dnes jsem potkal člověka, který mi říkal, že existuje skvělý zachránce jménem Ježíš a pokud jej požádám, aby byl i mým zachráncem, dopadne to dobře, ale když se rozhodnu jinak, budu ponechán strádání - a to na celou věčnost." A někdo z rodiny by mohl říci: "Hmm to zní divně - jak ten člověk vlastně vypadal?" "No, byl poněkud rozrušený a dokonce mi tvrdil, že Ježíš rozdává mír, který nelze nalézt nikde jinde. Řekl, že má starost o moje spasení, pokud nepřijmu Ježíšovo jméno. Chtěl po mně, abych to udělal hned na místě. Budil dojem samolibosti, jak je spasen a o mně tvrdil, že jsem v hrozném nebezpečí." "Hm, a těšíš se, že se s ním zase setkáš?" "Ne, tak to si tedy nemyslím. Mám dojem, že má stále o něco starost."

anebo by konverzace mohla vypadat i takto:

"Dneska jsem potkal člověka, na kterého musím stále myslet. Byl velmi tichý a laskavý a z jeho duše byl cítit klid a skromnost. Měl v sobě vnitřní sílu, která mě k němu přitahovala. Když jsem jej požádal, aby mi o sobě něco řekl, dozvěděl jsem se, že je následníkem Ježíše Krista, který je zdrojem veškeré síly a lásky. Chtěl bych se dozvědět víc o tom Ježíši." A někdo z rodiny by řekl: "To zní velmi zajímavě. Potkáš se s ním zase?" "Doufám že ano a přál bych ti se s ním setkat také. Budu se cítit klidnější už jen tím, že mu budu nablízku. Opravdu bych se chtěl dozvědět víc o tom Ježíši - zda je tím zdrojem míru v člověku."

V kontrastu k rozšířenému názoru po nás Ježíš nechce, abychom naháněli nové věřící, jako to třeba dělají prodejci od Amway. Chce, abychom se stali součásti náboženství lásky k bližnímu - a každý je vlastně naším bližním. Lidé by k němu měli být přitahováni pomocí vašeho příkladu, nikoliv hlasitým a hrdým provoláváním jeho slávy.

Vždy bývá mnohem snazší jen o něm mluvit než kráčet jeho cestou - obzvlášť když tato cesta po nás žádá, abychom obětovali svůj život pro ostatní. Naše současná konzumní kultura nás vybízí, abychom neustále mysleli na sebe, zatímco Ježíš nám říká, že máme jednat přesně opačně - jako první myslet na jiné a nechat na Něm, aby se postaral o naše vlastní skromné potřeby. My nejsme schopni dělat obojí. Křesťanské náboženství nám říká, abychom byli hrdí, že jsme křesťané, ale Ježíš říká: "Blahoslavení jsou chudí duchem." A my nedokážeme dělat obojí - být hrdí a současně i chudí duchem!

Občas si musíme volit mezi Ježíšem a kostelem - jak musel třeba i Jimmy Carter. Po bolestivé reflexi a mnoha modlitbách přetrhal své vazby s the Southern Baptist Convention, protože se pro něj stala příliš úzkoprsá, neústupná a nekřesťanská. Umím si představit, jak těžké rozhodování to muselo být pro tohoto zakládajícího představitele společenství Southern Baptist. A jsem na něj hrdý, že uměl dát přednost Kristovi před kostelem. Je příkladem pro každého z nás v tom, co znamená být křesťanem. My jsme se mu posmívali, pomlouvali jej a zesměšňovali, avšak on se k nám nikdy neobrátil zády. Svůj život ve skutečnosti zasvětil "Boží práci" - pomáhaje chudým, prosazoval mír v tomto světě plném násilí a následoval učení svého spasitele. Je to silný, klidný, tichý, skromný a laskavý člověk - a to jsou vlastnosti, pro které bychom měli praktikovat jakékoliv náboženství. Jeden takový Jimmy Carter je lepší reklamou pro křesťanství, nežli stovky televizních evangelistů, kteří celý den vykřikují Kristovo jméno a své limuzíny mají zaparkované hned za kostelem.

V době vánoc, bez ohledu na to, co dělají jiní a bez ohledu na varování moderních křesťanů, že jdete do pekel, proč nevyzkoušet OPRAVDOVÉ křesťanství? Když budete vstávat z postele, modlete se, abyste mohli svému Pánu sloužit tím, že budete milovat vše, co stvořil. Respektujte a pečujte o každého, kdo překříží vaši cestu. Věnujte trochu času tichu a pokoře, "chvíli v ústraní", obraťte se dovnitř a k Němu. To není žádná raketová věda. Je to prosté. To je náboženství a týká se to každého náboženství.

Štastné prožití vánoc,
Bo Lozoff

(Přeloženo z www.humankindness.org/winter06.html)