Jak jsem se zbavil chutí na nezdravou stravu

Mike Bundrant

Ano je to tak - zbavil jsem se silných chutí na nezdravé jídlo a také sklonů k přejídání.

Nebyl to však akt mé vůle a nehrálo v tom roli ani štěstí.

Ztratit chutě na špatná jídla a na příliš mnoho jídla bylo výsledkem něčeho úplně jiného. A to bych vám rád popsal v tomto článku.

Než začneme, rád bych objasnil několik věcí.

1. Nehodlám předkládat magický recept, který by sliboval, že se také zbavíte svých chutí na jídlo. Neprošel jsem ani žádným stupňovitým procesem.

2. Neslibuji, že dokážete udělat totéž co já, nebo že by můj postup mohl fungovat i ve vašem případě, a to i kdybyste to zkoušeli stejně jako já a uspěli.

3. Nevím o žádném vědeckém důkazu, jenž by podporoval má tvrzení. To, co jsem dělal, ve skutečnosti ani nelze vědecky studovat.

4. Neprohlašuji, že by se moje chutě na jídlo už neměly nikdy vracet. I když na druhé straně se tak už docela dlouho nestalo. Není tu ale vůbec žádná záruka.

5. A nakonec je docela možné, že na konci tohoto článku si budete myslet, že jsem se zbláznil - toho jsem si vědom.

Jak by vás to mohlo uklidnit?

Krátce řečeno, je to na vás. Jen vy sami se dokážete rozhodnout, jestli pro vás mají mé poznatky nějaký smysl - a zda mi budete věřit.

Jak jsem se zbavil svých chutí na nezdravá jídla

V průběhu mnoha let jsem si v sobě rozvinul schopnost vnímat své pocity. Teď je mi 47 let. Když mi bylo 24, tak jsem v průběhu školení NLP poznal, že jsem téměř mimo kontakt se svými vlastními pocity. Nebyl jsem nikomu schopen popsat, co právě cítím. Nedokázal jsem připustit, že se něčeho obávám, že cítím frustraci nebo hněv - u pocitů štěstí, radosti nebo entuziasmu to bylo stejné.

Byl jsem pan Chladný, Klidný a Rozvážný. Žádné pocity nebyly potřeba!

Samozřejmě že „pan Chladný“ byl jen fasádou a já se nakonec stejně cítil jako podvodník, hlavně s ohledem na své zvolené povolání.

Když mi to došlo, předsevzal jsem si, že to napravím. Nějakou dobu mi to trvalo. O více než 20 let později jsem si v sobě vyvinul schopnost střetávat se se svými pocity a už se neobávám konfrontací s nimi. Umím už poctivě přiznat, když mám nějaké pocity.

Po celý ten čas jsem ale nedokázal zvládat své stravování. A prožíval jsem jo-jo efekty v plné síle.

Jednoho dne mi však došlo, že i po všem, co jsem se dosud naučil, se vůbec nestarám o své zdraví. Jako kdybych v tomto ohledu trpěl nějakou apatií. Když jsem se mohl oddávat svým touhám, měl jsem ve zvyku říkat „Kašlu na to! Koho to zajímá?“ A pak jsem zase propadl těm lahodným nezdravým jídlům.

Znovu a znovu jsem se sám sebe ptal: „Proč mě to nezajímá?“

Ukazuje se, že to byla špatná otázka. Zastavit mé chutě pomohly až jiné odpovědi. Když se totiž přede mnou objevila ta správná otázka, přišlo odhalení.

Zrovna jsem tehdy studoval téma psychologických závislostí - jsou to ty hnusné negativní motivátory, které nás lákají přímo do čelistí strádání. A tak jsem začal pátrat po tom, které negativní pocity jsem nevědomky posiloval svými špatnými stravovacími návyky.

Zeptal jsem se sám sebe: „Co se děje, když jím příliš mnoho a neřeším to? Jaký podvědomý stav tím v sobě posiluji?“

Odpověď mě zarazila: Ponížení

Vždy jsem se cítil ponížený kvůli tomu, že jsem se oddával jídlu, jako by pro mě bylo potupou, že mi chybí sebekontrola, kvůli které trpím nadváhou. Byl jsem snad připoután k nějakému nevyřešenému pocitu ponížení, který leží kdesi hluboko v mé psychice? Dávalo by to nějaký smysl, pokud vezmu v úvahu, co upřednostňuji v nynějším životě?

Je to tak - je to něco, co neumím vysvětlit.

Začal jsem si tedy všímat, jak často si vykládám okolní svět způsobem, který ve mně vyvolává pocit ponížení, ať už to sám uznávám nebo ne.

• Když bych vešel do místnosti plné lidí, předpokládal bych už předem, že na mě uvidí něco špatného.

• Lpěl jsem na osobní dokonalosti. Když jsem udělal chybu (hlavně na veřejnosti) cítil jsem se okamžitě ponížen.

• Když jsem udělal nějakou osobní chybu, byl jsem si jistý, že lidé si to řeknou, ať už přijdu kamkoliv.

Bylo to jako bych byl přesvědčen, že se vždy najde nějaký důvod, proč se budu cítit špatně.

Nezdálo se, že bych měl nějakou hranici, oddělující mé myšlenky od myšlenek těch druhých. Nějak jsem předpokládal, že vím, co si ostatní myslí - a že jsem otevřeným cílem pro jejich neustávající kritiku. Bylo to hrozné.

Pneumatika kolem mého břicha a můj tučný podbradek měly podle mě být cíle s nejvyšší prioritou.
Cítil jsem se absolutně trapně, když jsem měl vyjít ven mezi lidi a každé setkání by mi způsobilo utrpení

Moje mysl se připravovala na ponižování, jako bych to snad potřeboval. A poctivě mohu přiznat, že jsem v sobě odhalil perverzní sklon k sebeodsuzování. Tak nějak se mi to zdálo správné - jako by toto prostředí bylo tím, kam patřím.

Takže - já jsem si to připustil. Řekl jsem si: „Po celá ta léta jsem nevědomky vyhledával tyto pocity ponížení, jako bych na nich byl závislý. A teď nevím, jak to zastavit!“

Nebo - abych byl upřímný - ve skutečnosti jsem to ani zastavit nechtěl.

A pak jsem to posunul o jeden šílený krok dál. Dohodl jsem se sám se sebou, že pokud mám ponížení tak rád, měl bych se mu prostě odevzdat.

Miluji ponížení! Nakonec jsem tak byl i vychován. Podvědomě jsem je vyhledával po celý život, takže si je uvědomím, bude se mi líbit a budu se v něm vyžívat!

I když se to bude zdát bláznivé, nějakou dobu jsem se opravdově těšil ze svého ponížení. Vždy bych našel nějaký důvod, proč se cítit poníženě a pak říci: „Aha, tady je, ten sladký, vespod ležící pocit, který jsem začal mít rád...“

Jinými slovy, přestal jsem se bát ponížení

Lépe řečeno, přijal jsem je. Malinko jsem tušil, že to byl bod, kde začal zázrak. Víte, ono se to ponížení po čase začalo stávat poněkud fádním. A já si začal říkat „Víš, můžeš to vzít nebo nechat být“ To nebylo nic významného. Není proč se tomu bránit. Není proč to vyhledávat.

A není tu žádný důvod dělat cokoli, co ve mě nakonec vyvolávalo mé ponížení. Takže když moje chutě dojdou ke svému konci, mohl bych si zajít do obchodu nebo do své kuchyně a pomyslet si: „No já vlasteně ani nemám opravdový hlad.“ Zvláštní. A skutečně bych jej necítil. Lákadlo nejhoršího ponížení, způsobovaného mým požitkářstvím, už je pryč.

Je zajímavé, že jsem zároveň ztratil i svou posedlost ve sledování váhy. Věděl jsem, že mé kilogramy ubývají, ale nebyl jsem nijak netrpělivý, jako by to bylo úplně běžné. Nepočítal jsem si kalorie, nezačínal se žádnými extrémními dietami ani jsem zuřivě necvičil.

Když už jsem věděl, kdo jsem a co dělám pro svůj život, začal jsem používat tento neobvyklý přístup i na své klienty. Nyní vedu on-line podporu skupin pro snižování nadváhy, v němž využíváme originální přístup. Když moje podivná metoda fungovala u mně, mohla by být funkční i pro mnoho jiných.

Není to pro každého, ale může to dělat zázraky u těch, kteří se dají touto cestou. Samozřejmě je možné si myslet, že je to komické, avšak lidé, kteří se ztotožní s tímto přístupem, mají skutečnou příležitost změnit svůj život k lepšímu.

Podstatné je toto: Pokud objevíte a přijmete svou skrytou a často i vyšinutou motivaci k jídlu, zbavíte se své připoutanosti k ní. Jídlo už nadále nebude sloužit takovému podvědomému smyslu. A vy se můžete uvolněně těšit z jídla, které máte přirozeně rádi.

Kromě toho se váš život výrazně zlepší i v jiných oblastech, jak si možná umíte představit.

To je tedy způsob, jak to fungovalo u mě a také u dalších lidí, kterým jsem byl poradcem. Bude to fungovat i u vás? To já nevím. Možná jen bude potřeba uvěřit. Možná to bude skvělé schéma, jak na sebe vyzrát - psychologický trik. U některých z nás to ale funguje absolutně.

A víte co? Život je díky tomu přece jen lepší. A to mi stačí.

Pokud máte nějaké dotazy k naší skupině pro podporu při hubnutí, můžete se na mě obrátit prostřednictvím mých stránek https://inlpcenter.org/about/contact/. Tuto skupinu nikde neinzerujeme ani pro ni nemáme žádnou možnost registrace. Jsme jen ve spojení s lidmi, kteří by se chtěli přidat. Takže stačí se s námi jen spojit a pak společně posoudíme, jestli je to i cesta pro vás.


 

(Přeloženo z https://www.naturalnews.com/047621_junk_food_weight_loss_psychological_attachment.html)