V Portugalsku snížili závislost na drogách na polovinu - kriminalizaci nahradili zapojováním do komunit

Johann Hari

Už je to více než sto let, co byly drogy poprvé zakázány v zákonech - po celé toto dlouhé století je vedena válka proti drogám a naše vlády nám ústy svých expertů neustále opakují pohádky o drogových závislostech. Tyto nám v našich myslích zakořenily už tak hluboko, že je už bereme jako neměnnou skutečnost. Bývá poukazováno především na silnou návykovost, která závislým způsobuje po vysazení drogy až nesnesitelnou touhu po nové dávce.

Nová a velmi významná teorie vzniku závislosti byla poprvé potvrzena prostřednictvím experimentu s krysami z 80. let 20. století v rámci známé reklamní kampaně za Ameriku bez drog. Někteří si možná na ni ještě budou pamatovat. Ten pokus byl velmi prostý: stačí dát krysu samotnou do klece a nabídnout ji dvě láhve s pitím - v jedné bude čistá voda a ve druhé roztok s heroinem nebo kokainem. Při tomto experimentu se téměř se 100% jistotou stane krysa závislá na roztoku s drogou a začne ji pít stále víc a víc, až si přivodí svou smrt.

Ve zmiňované reklamě se k tomu podává toto vysvětlení: „Jen jedna droga je takto návyková, že jí devět z deseti pokusných krys podlehne. Budou ji brát tak dlouho, dokud jim nepřivodí smrt. Jmenuje se kokain. A stejně bude působit i na vás.“

Následně však profesor psychologie Bruce Alexander z Vancouveru proti tomuto experimentu vznesl vážnou námitku: pokusná krysa je v kleci osamocena. Nemá na vybranou nic jiného, než užívat drogy. Co by se ale stalo, kdybychom provedli obdobný pokus v jiných podmínkách?

A tak profesor Alexander přišel s nápadem vytvořit tzv. krysí park. V tomto případě to byla velká společná klec s krysami, vybavená barevnými míčky, nejlepším jídlem a tunely pro přebíhání a navštěvování spousty přátel: prostě vše, co by si mohly krysy přát ve svém vlastním městě. Co se pak může dít v tak odlišném prostředí?

V krysím parku samozřejmě krysy zkoušely pít z obou typů lahví, protože netušily, co se jim nabízí. Co se ale dělo následně, bylo velmi udivující.

Krysy, které se cítily dobře, nedávaly vůbec žádnou přednost vodě s drogou. Většinou se jí vyhýbaly a zkonzumovaly méně než čtvrtinu jejího množství proti krysám v izolaci. Žádná z nich také nepošla na následky závislosti. Zatímco takřka všechny osamocené krysy se stávaly těžce závislými, žádná z krys, žijících v kolektivu závislosti nepodléhala.
Zprvu se vědcům zdálo, že jejich pokus ukazuje na zvláštnost, která se může přihodit pouze u krys. Pak si ale uvědomili, že souběžně s jejich experimentem se odehrávala podobná událost i ve světě lidí - šlo o válku ve Vietnamu. Tehdy se v časopisu Time popisovalo, že mezi americkými vojáky byl heroin rozšířený podobně, jako třeba žvýkačky. Seriózně lze ale doložit, že i ve válečném prostředí se závislými stalo necelých 20% vojáků - uvádí se to v jedné ze studií, publikovaných v magazínu the Archives of General Psychiatry.

Mnoho lidí se ale pochopitelně obávalo, že s koncem vietnamské války se domů vrátí velké množství drogově závislých vojáků.

Skutečnost ale byla taková, že až 95% vojáků užívajících heroin s tím nakonec prostě přestalo - jak je konstatováno ve zmíněné studii. Jen malá část závislých potřebovala projít odvykací kůrou. Jakmile se dostali z hrozného prostředí zpět, kde se cítili příjemně, neměli už potřebu sahat po drogách.

Profesor Alexander tvrdí, že tento závěr je významným protiargumentem k teoriím, připisujícím závislost morálnímu selhání, provázenému požitkářstvím a také se neslučuje s liberálním názorem, že závislost je nemoc vyvolaná chemicky napadeným mozkem. Oponuje tím, že podle něj je závislost vyjádřením adaptace. Její příčina není ve vás, ale v kleci, ve které jste zavření.

Krysy v parku

Po první fázi svých pokusů s krysím parkem postoupil profesor Alexander s testováním ještě o krok dál. Znovu zopakoval původní experimenty, kdy byly krysy ponechány v izolaci a staly se závislými na drogách. Ponechal je ovšem v těchto podmínkách po dobu 57 dní - to je doba, kdy se již vytvoří nevratná závislost.

Pak je odebral z izolace a umístil do krysího parku. Chtěl se totiž dozvědět, zda ve stadiu závislosti je už mozek nevratně ovlivněn, či zda je možné se vyléčit. To, co následovalo, bylo opět překvapující. Tyto krysy prošly obdobím abstinenčních příznaků a brzy skončily s další závislostí - vrátily se zpět k normálnímu životu. Příznivé prostředí je zachránilo.

Když jsem se o tom poprvé dočetl, byl jsem zmatený. Jak se to může stát? Tato nová teorie je vlastně radikální kritikou toho, co nám předtím namlouvali tak dlouho, až jsme nabyli dojmu, že jiná pravda prostě neexistuje. Čím více jsem o tom diskutoval s dalšími vědci a čím více dalších studií jsem procházel, tím víc jsem objevoval věcí, které by mi jinak nedávaly smysl, pokud bych nebral v úvahu tyto nové poznatky.

A nyní ještě jeden příklad s pokusem, který se může odehrávat i kolem vás nebo se jednoho dne dokonce přihodí i vám samotným. Když vás potká vážný úraz (třeba zlomenina kyčle), dají vám silnou dávku léku tišícího bolest, který bývá velmi podobný heroinu. V nemocnici kolem sebe budete mít mnoho lidí, kterým jsou dlouhodobě podávány těchto prostředků, protože mají bolesti.

Tento druh heroinu, jenž dostáváte od lékaře, mívá mnohem vyšší čistotu a potenci, než heroin prodávaný závislým na ulici, protože překupníci jej velmi často ředí. Pokud by ale původní teorie o závislostech byla správná (že pouze drogy způsobují závislost), pak by vyléčení pacienti museli po propuštění shánět další a další drogy na ulicích.

Děje se ale podivná věc: něco takového se prakticky nikdy nestává. Jako první mi tento fenomén vysvětloval kanadský lékař Dr. Gabor Mate: pacienti, kteří měli návykovou drogu jako lék, bývají schopni náhle ukončit její užívání, a to i navzdory její mnohaměsíční expozici. Stejná omamná látka, užívaná po stejně dlouhou dobu, mění lidi na ulici v těžce závislé, zatímco pacienti z nemocnic s jejím užíváním skončí neovlivněni.

Pokud ještě stále věříte, stejně jako dříve i já, že závislost je vyvolávaná chemicky, pak vám to nebude dávat žádný smysl.

Pokud ovšem přijmete za svou teorii Bruce Alexandera, pak vám to bude zřejmé. Závislosti lidí z ulice jsou jako závislosti krys v izolaci, které mají k dispozici jen jediný zdroj útěchy. Pacient v nemocnici je naopak jako jedinec z krysího parku. Vrací se domů, kde jej čeká život ve společnosti milovaných. Droga přitom zůstává tatáž, avšak okolní prostředí je naprosto jiné.

Protikladem k závislosti je spojení

Tato zkušenost nás může naučit něčemu, co jde mnohem hlouběji než potřeba pochopit, co je závislost.

Profesor Peter Cohen prohlašuje, že lidé mívají hlubokou potřebu vytvářet svazky a spojení. To je to, co nám přináší uspokojení. Když se nemůžeme spojit s ostatními navzájem, pokoušíme se spojovat s čímkoliv, co lze nalézt - s vrčením rulety nebo s jehlou injekční stříkačky. Je přesvědčen, že bychom měli úplně přestat mluvit o „závislosti“ a místo toho používat „spoutanost“. K heroinu se může vázat tak silně tehdy, pokud nenalézáme žádný jiný objekt.

Takže opakem k závislosti není střízlivost, ale mezilidský vztah.

Když jsem shromáždil všechny tyto poznatky, začal jsem pomalu nabývat nové přesvědčení, ale stále jsem ze sebe nemohl setřást neustálé pochyby. Říkají snad tito vědci, že chemická závislost s tím nemá co dělat? Vysvětlili mi to velmi prostě - můžeš se stát závislým na kartách a nikdo si přitom nebude myslet, že sis do žil vpíchl balíček karet. Můžeš se dostat do mnoha různých závislostí a žádná z nich nebude mít žádné chemické souvislosti. Navštívil jsem dokonce i setkání anonymních gamblerů v Las Vegas (s jejich laskavým svolením, že s nimi mohu být jen jako pozorovatel) a všichni vykazovali stejné známky závislostí, jako při užívání kokainu nebo heroinu. Na hracím stole ale nemůžete najít žádné chemické látky.

Stále jsem si ale kladl otázku, zda i chemikálie mohou hrát v závislostech nějakou roli. Až jsem narazil na experiment který na ni dává precizní odpověď: nachází se v knížce The Cult of Pharmacology od autora Richarda DeGrandprea.

Každý bude jistě souhlasit s tím, že kouření cigaret patří mezi nejčastější návyky kolem nás. Chemické vazby v tomto případě pochází od nikotinu, který je obsažen v tabáku. A když začaly být v 90. letech min.století vyráběny nikotinové náplasti, všeobecně převládla velká vlna optimismu - kuřáci by se tak mohli zbavit své chemické závislosti a vyhnout se škodlivým účinkům cigaretového kouře. A tak by mohli být nakonec osvobozeni.

Pak se ale zjistilo, že jen něco málo přes 17% všech kuřáků cigaret je pak schopno přestat používat nikotinové náplasti. To by ale znamenalo, že zbytek kuřáků zůstane dále závislých na nikotinu a to je bude dál ruinovat. Znovu nám to dokazuje, že teorie o chemické závislosti je pouze menší částí celé skutečnosti.

To vše pak má nedozírné dopady na válku proti drogám, která už trvá déle než 100 let.

Ve světě skrytě probíhá rozsáhlá válka, která zabíjí lidi z oblastí v Mexiku nebo i v ulicích Liverpoolu. Její podstatou je tvrzení, že je nezbytné vymýtit celou řadu chemikálií, protože způsobují závislost a ovládají lidské mozky. Pokud ovšem drogy nejsou původcem závislostí, ale ve skutečnosti je to odloučenost postižených jedinců, pak to vše nadává žádný smysl.

Velmi ironickým na tom všem je to, že válka proti drogám ve skutečnosti jen posiluje hnací mechanismus závislostí. Když jsem například navštívil vězení Tent City v Arizoně, viděl jsem tam vězně zavírané do separačních klecí, kde zůstávali celé týdny, aby se nuceně zbavili závislosti na drogách. Já v tom však vidím silnou podobnost s klecemi, které způsobovaly u pokusných krys smrtelnou závislost. Když se pak vězni dostanou na svobodu, jejich izolovanost jen dál pokračuje - nikdo je nechce zaměstnávat kvůli jejich kriminální minulosti a tak jim hrozí, že budou odděleni už napořád.

Jak se Portugalcům podařilo snížit množství závislostí na polovinu

Existuje ale alternativa. Je možné vybudovat systém, jenž pomůže navazovat drogově závislým nové vtahy se světem, a tak je zbavit jejich problému.

A není to jen pouhá teorie. Zrovna teď se to odehrává, a já jsem to mohl pozorovat. Před přibližně 15 lety byla v Portugalsku zaznamenávána jedna z nejhorších drogových situací v celé Evropě. Na heroinu tam bylo závislé asi 1% populace. Zpočátku se tam snažili situaci řešit válkou proti drogám, ale problém se spíše jen dál zhoršoval.

A tak se tam rozhodli udělat něco úplně jiného. Všechny drogy byly dekriminalizovány a všechny peníze, které se dosud vydávaly na věznění drogově závislých, byly investovány do projektů na zapojení závislých do společnosti.

Nejkritičtějším krokem bylo poskytnout postiženým bezpečné bydlení a dotovat jejich zaměstnávání, aby nalezli smysl svého života. Měl jsem příležitost sledovat, jak taková pomoc vypadala, jak přívětivé prostředí vzniklo na klinikách, kde pomáhali závislým vypořádat se prošlými traumaty a motivovali je k novému způsobu života bez drog.

Jedné skupině závislých byla poskytnuta půjčka na založení společnosti pro demontáže. Tím se z nich stala skupina, kde byli na sebe vázáni a měli mezi sebou vzájemnou odpovědnost.

Výsledky tohoto experimentu jsou velmi pozitivní. Jedna z nezávislých studií, provedená magazínem the British Journal of Criminology, došla ke zjištění, že v Portugalsku v důsledku dekriminalizace drog klesl počet závislostí a množství aplikací drog o 50%. Opakuji znova: drogy si tam lidé dnes aplikují v polovičním rozsahu!

Dekriminalizace drog v Portugalsku zaznamenala tak silný úspěch, že se v tomto státě už asi nikdo nechce vracet k původnímu systému represí. Vůdčí postavou celé kampaně byl od roku 2000 Joao Figueira, působící v té době v policii. Zpočátku musel čelit vážným hrozbám, co je možné očekávat: vyšší kriminalita, ještě více závislých. Když jsme se ale po nějaké době setkali v Lisabonu, řekl mi, že žádné nepříznivé prognózy se nakonec nenaplnily, a že nyní už jen doufá, že i ostatní svět se vydá cestou, kterou si zvolilo Portugalsko.

Štěstí existuje i ve „věku osamělosti“

Celá tato zkušenost se ale nevztahuje pouze na závislosti. Je relevantní pro každého z nás, protože nás nutí se o sobě zamyslet. Lidé si vytváří pouta ke zvířatům, potřebují se s někým spojovat a zažít lásku. Nejmoudřejší radu na toto téma vyslovil v minulém století E.M. Forster, když řekl: „prostě buďte ve spojení.“ My si ale kolem sebe tvoříme prostředí a kulturu, která nás od sebe odděluje nebo v lepším případě nabízí pouhou parodii spojování - stačí si jen uvědomit, co nám přináší internet. Vzrůst závislostí je ovšem pouhým příznakem závažnější nemoci, odrážející způsob našeho života - neustále se rozhlížíme po nových zářivých věcech, které bychom si měli koupit a úplně pomíjíme ostatní lidské bytosti kolem nás.

Spisovatel George Monbiot nazval současnou éru jako „věk osamělosti“. Vytvořili jsme lidská společenství, v nichž je mnohem snadnějším se oddělit od všech mezilidských kontaktů, než tomu bylo kdy dříve. Bruce Alexander, který je známý svými experimenty s „krysím parkem“, mi řekl, že až příliš dlouho se hovořilo výhradně o individuálním uzdravování ze závislostí. Teď je však potřeba mluvit o sociální léčbě - jak se všichni společně můžeme léčit z nemoci izolace, jež na nás doléhá jako hustá mlha.

Tato nová potřeba pro nás ale není pouhou politickou výzvou. Nemá nás přimět pouze k tomu, abychom měnili své myšlení. Vyžaduje od nás, abychom se změnili ve svých srdcích.

Milovat někoho, kdo je závislý, je skutečně těžké. Při pohledu na závislé jsem měl vždy sklony se řídit radami, které slyšíme v našich reality show: řekněte jim, aby se dali dohromady nebo se od nich odřízněte. Tímto postojem se závislí, kteří se nedokáží zastavit, musí stát izolovaní. Je to logika šířená válkou proti drogám a pronikla už i do našich osobních životů.

Poučil jsem se, že takový přístup pouze prohlubuje jejich závislost - a vy je tak můžete ztratit úplně. Mezi závislé se dnes vracím s tím, že chci naše vazby učinit ještě pevnější, než kdy dříve. Chci, aby věděli, že je miluji bezpodmínečnou láskou, ať už se svou závislostí skoncují, nebo i když se jim to nepodaří.

(Přeloženo z www.yesmagazine.org)