Otcův dopis

Dale Carnegie

Dělal jsem si starosti úplně se vším: že jsem moc hubený, že mi padají vlasy, že nikdy nevydělám dost peněz, abych se mohl oženit, že nikdy nebudu dobrým otcem, že mi uteče dívka, kterou jsem si chtěl vzít, že nevedu dobrý život. Dělal jsem si starosti s tím, co si o mně myslí druzí. Dělal jsem si starosti, protože jsem se domníval, že mám žaludeční vředy. Už jsem nemohl ani pracovat, takže jsem dal v práci výpověď. Napětí ve mně se stupňovalo, až jsem nakonec připomínal parní kotel bez bezpečnostního ventilu. Tlak byl natolik nesnesitelný, že něco muselo povolit - a také povolilo. Jestli jste se ještě nervově nezhroutili, modlete se k Bohu, aby vás toho ušetřil, protože žádná tělesná bolest nemůže překonat tu nesmírnou bolest strádající duše.
Moje zhroucení bylo tak těžké, že jsem nedokázal mluvit ani se svou rodinou. Ani jsem neovládal své myšlenky. Bál jsem se a při sebemenším zvuku jsem vyplašeně vyskakoval. Všem jsem se vyhýbal. Často jsem se bez zjevné příčiny rozplakal.
Každý den byl pro mě den plný agonie. Měl jsem pocit, že mě všichni opustili - i Bůh. Byl jsem v pokušení skočit do řeky a všechno to skoncovat.
Místo toho jsem se rozhodl odjet na Floridu v naději, že změna prostředí mi pomůže. Když jsem nasedal do vlaku, otec mi předal dopis a vyzval mě, abych ho otevřel až na Floridě. Na Floridu jsem dorazil uprostřed turistické sezony, a protože jsem nemohl sehnat hotel, najal jsem si místo na spaní v jedné garáži. Snažil jsem se získat práci na nákladní lodi v Miami, ale neměl jsem štěstí. Svůj čas jsem tedy trávil na pláži. Na Floridě jsem byl snad ještě nešťastnější než doma, a tak jsem otevřel dopis, abych si přečetl, co mi otec napsal. Stálo tam:
‚Synu, jsi 1500 mil od domova a necítíš se o nic líp, nebo snad ano? Věděl jsem, že ti líp nebude, protože sis vzal s sebou právě tu jednu věc, která je příčinou všech tvých problémů - a to jsi ty. Tvoje tělo i tvá duše jsou naprosto v pořádku. Nezdolaly tě situace, do kterých ses dostal, ale to, co si o nich myslíš. Člověk je takový, jak smýšlí ve svém srdci. Až si uvědomíš tohle, synu, vrať se domů, protože v tom momentě budeš vyléčen.'
Tátův dopis mě rozzlobil: hledal jsem soucit a ne poučování. Byl jsem tak rozzuřený, že jsem se tehdy na tom místě rozhodl, že už se domů nikdy nevrátím. Když jsem toho večera šel jednou postranní uličkou v Miami, narazil jsem na kostel, kde právě probíhaly bohoslužby. Protože jsem neměl, kam jinam bych šel, zamířil jsem dovnitř a naslouchal kázání na téma: ‚Ten, kdo ovládne svého ducha, je silnější než ten, kdo ovládne město.' To, že jsem seděl v posvátném prostředí Domu Páně a naslouchal těm samým myšlenkám, které uvedl táta ve svém dopise, mi vyhnalo z mozku všechno to nahromaděné svinstvo. Poprvé v životě jsem dokázal uvažovat jasně a rozumně. Uvědomil jsem si, jaký blázen jsem byl. Až mě šokovalo, když jsem sám sebe uviděl v pravém světle: pokoušel jsem se změnit celý svět a každého člověka v něm, přičemž jediná věc, která potřebovala změnit, bylo zaostření objektivu mé mysli.
Druhý den ráno jsem si sbalil věci a vyrazil domů. Za týden jsem byl zpátky v práci a o čtyři měsíce později jsem se oženil s tou dívkou, o níž jsem se bál, že mi uteče. Dnes jsme šťastná rodina s pěti dětmi. Bůh mi byl milostiv jak po stránce materiální, tak mentální. V době, kdy jsem se zhroutil, jsem dělal nočního vedoucího oddělení s 18 zaměstnanci. Dnes jsem vedoucí výroby a mám pod sebou 450 lidí. Vedu mnohem plnější a přátelštější život. Myslím, že teď už dokážu oceňovat skutečné životní hodnoty. Když se mi do života snaží vplížit úzkost (jak se ostatně stává každému), řeknu si, že je třeba znovu zaostřit objektiv, a všechno je rázem v pořádku.
S čistým svědomím mohu prohlásit, že jsem rád, že jsem se tehdy zhroutil, protože jsem tak dostal příležitost prostřednictvím tvrdé zkušenosti zjistit, jakou moc mají naše myšlenky nad naší duší i tělem. Dnes už dovedu přimět své myšlenky, aby pracovaly pro mne a ne proti mně. Už vím, že táta měl pravdu, když říkal, že moje utrpení nepůsobí vnější okolnosti, ale to, co si o těch okolnostech myslím. Jakmile jsem si to uvědomil, byl jsem vyléčen - a vyléčený jsem už zůstal.

(Vybráno z knihy Dale Carnegie - JAK SE ZBAVIT STAROSTÍ A ZAČÍT ŽÍT, Talpress 1997)