Je to jako zpráva o stavu Unie

Sherry L. Ackerman, Ph.D.

Stav Unie je stav našich myslí a při vší čestnosti tomu tak bylo i minulých letech. Je až bolestně snadné uvažovat způsobem, kdy ze všeho obviňujeme nepřátelskou a agresivní společnost. Staré dobré časy kdy jsme seděli na dědečkově pavlači a netečně jedli zmrzlinu jsou už příliš vzdálené současnosti, kdy se střílí ve školách, vedou války na Středním Východě, bují sexuální otročení mladistvých nebo politické intriky. Prodej zbraní dosahuje rekordních výšek. Už po půlhodině sledování zpráv se přistihuji nad pochybnostmi, zda neměl Konrad Lorenz pravdu ve svých teoriích o boji lidských bytostí za udržení zdrojů. A to dokonce i proti jedincům vlastního druhu. Pak si ale současně připomenu, že Lorenz nikdy netvrdil, že by agresivní jednání bylo nějak účinnější, více převládající nebo intenzivnější než milující přístup. A to mě vede k úlevnému povzdechu.

Jsme tedy připoutáni k oběma protikladům. Máme v sobě biologický spínač pro agresivitu a současně i další pro lásku. Volíme si, který z nich se sepne. Občas na to ale zapomínáme. A když už se tak stane, dáváme vinu vnějším okolnostem, že vyvolávají naši agresi. Hádáme se pak se sousedem třeba kvůli tomu, že jeho pes nám svým štěkáním nedovolil celou noc spát. Ale příčina nebývá vždy opravdová. Křičíme na souseda, protože jsme se z nějakého důvodu rozhodli na něj křičet. Zkuste si to přiznat: jsou i jiné způsoby, které si můžeme volit pro zvládnutí podobných situací.

Významným mezníkem pro mne byl den, kdy jsem si uvědomila, že okolo není žádný mlhavý „někdo“, kterého bych mohla obviňovat a že já jsem tím jedincem, který se musí změnit. Pokud mívá každý věk člověka svou charakteristiku, jak nám vysvětluje Erich Fromm, pak posun směrem k méně agresivnímu jednání je vlastně zápasem o vlastní charakter. Musíme přece přebírat odpovědnost za své vlastní volby. A současně musíme vyjít ven ze svého malého „Já“ a přejít k širšímu a všezahrnucujícímu „My“. Zároveň to pro nás i znamená plavat proti proudu kulturně zakořeněných zvyků, které dávaly přednost agresivitě po celá století: nelítostnou soutěživostí, okázalou spotřebou nebo silovou politikou.

Už jsme se určitě všichni setkali se sloganem: „Staňte se součástí změny, kterou chcete spatřit“. Je to zřejmé. Avšak v průběhu procesu takové změny začínáme tváří v tvář čelit některým společenským bariérám, jež byly zahrabány tak hluboko, že jsme dokonce ani nevěděli o jejich existenci. Pravda je taková, že potřebujeme určité zrevidování, abychom dokázali přepnout své biologické přepínače, díky nimž vytváříme soucitnější komunity. Když už to vypadá, že se loď potápí, je přece potřeba spouštět záchranné čluny a nikoliv házet lidi přes palubu. Není možné obviňovat ze všeho pouze kapitána. Žádné přežití pouze pro vyvolené. Jak nekompromisně poznamenává Bill McKibben, „Technologií, kterou potřebujeme nejnaléhavěji, je technologie komunity - znalosti jak spolupracovat, aby se věci dařily. Náš smysl pro komunitu je nyní v havarijním stavu.“ Krátce řečeno, je na čase skoncovat s jednáním „způsobem, jak se do dosud vždy dělalo.“

Budování záchranného člunu nezačíná shora dolů. Začíná se dole na úrovni kořenů a postupuje svou vzestupnou cestou. Záchranné čluny jsou hotovy, když si místní občané uvědomují své fiktivní příbuzenství a přechází od jednání k důvěře, od spotřeby ke přispívání od izolace ke komunitě. Je to požehnaný neklid. A jak modely záchranného člunu napomáhají přechodům ze starých konceptů tvrdého individualismu k více zahrnujícím kolektivistickým konceptům, objevují se i odlišné výklady svobody. Slovy, která pronesl Bill Kauth, se stáváme více přístupní dávání a přijímání - orientujeme se na to, co můžeme dávat a přitom zůstáváme otevření a přijímající. A to je naprosto odlišné od agresivního přístupu, charakteristického heslem „co je na tom pro mě užitečného?“ A to už je úplně jiná poloha biologického přepínače.

Kde tedy začít? Co udělat jako první? Pojďme se vrátit zpět k našemu sousedovi a k jeho štěkajícímu psu. Ano, ten pes nám celou noc nedal spát. To se nedá akceptovat. Ale křikem na jeho pána se nedá dosáhnout ničeho trvalého. To, co je potřeba udělat, je zhluboka se nadechnout, pomalu počítat do deseti a přepnout svůj biologický přepínač do biologické sounáležitosti. Co kdybychom se naučili zvládat třeba nenásilné komunikační dovednosti, které nás učí Marshall Rosenberg? A co kdybychom se přesunuli zpět k známým vztahům vnímajícím fiktivní spřízněnost? Vzájemný sociální kapitál - tmel pro silnou lokální komunitu - by měl být navyšován. Mohli bychom začít třeba strháváním plotů a vztyčováním stěžňů na záchranných člunech.

Stav unie závisí na nás samotných. Je vlastně složeninou našeho rozhodování o tom, jak se chceme chovat k sobě navzájem. V zásadě vzato, je naším úkolem nalézat cestu a nedívat se přitom jen dovnitř - hledět prostě stejným směrem ale všímat si, co je vně. Neuvidíme to však asi všichni stejně. To ale není cílem. Všichni bychom mohli ovšem mít své místo na palubě, s dalekohledy zaměřenými na stejný horizont a hledající odhodlaně takový svět, jaký by mohl existovat pro každého.

(Přeloženo z https://www.naturalnews.com/034790_state_of_the_union_peace_aggression.html)